Co život přinesl

Konec roku 2019 a 2020 jsme trávily s Ebčou dost aktivně, zašly jsme na poslední trénink hoopers do haly, pak jsme téměř každý druhý den chodily na delší procházky do přírody. Hlavně 31.12. a 1.1. bylo cílem unavit nejen Ebču ale i Coffee, aby prospaly největší možnou část ohňostrojů. Hned další víkend jsme s Ebčou opět oba dva dny procházkovaly a v pondělí 6. 1. jsme šly na trénink ke spolupráci a pak dogfitness. Vše probíhalo celkem normálně bez na první pohled viditelných známek zranění.

V úterý ráno začala Ebis pokulhávat. Pár dní na to jsme byly zranění konzultovat na veterině. Shodli jsme se na klidovém režimu. Klidový režim nestačil, navíc Ebča přestávala klidový režim zvládat a ve snaze vybít nakumulovanou energii se snažila běhat kolečka na krátkém vodítku… (to většinou způsobilo zhoršení kulhání i když jen krátkodobě). Další konzultace na veterině, dohodli jsme se na lokální aplikaci masti na ztuhlý a oteklý sval. Během 14 dnů se stav krásně zlepšil, sval se stáhnul. Dohodli jsme se na pomalém přidání aktivity. Přidala jsem jen procházky, ale stav se opět zhoršil, sval opět natekl a kulhání bylo opět horší a častější. S našimi veterináři jsme se dohodli, že celou situaci zkonzultujeme na specializovaném pracovišti.

Termín konzultace na ortopedii, byl stanoven na půlku března. A tak jsme se jednoho krásného, ale chladného březnového rána vzbudily a vyrazily na konzultaci (já už tedy povinně v roušce). Jak nečekaně Ebčino sotva znatelné kulhání se téměř neprojevilo, při prohmatání nohou, také nebylo nic netradičního poznat, takže jsme se shodli na rentgenech.

Po rentgenech, jsem dala Ebču odpočívat do auta a šla si vyslechnout „rozsudek“. První zpráva naprosto skvělá – klouby a kosti – vše v pořádku tam, kde to má být a bez jakékoliv vady. Druhá zpráva - v sedaci (a tím uvolnění svalů) se podařilo pohmatem zjistit, že má Ebča natržený sval. Kromě toho, má již značně ochablé svaly v celé levé zadní noze, kterou už dlouhodobě odlehčuje. Operativně se natržení tohoto konkrétního svalu řešit nedá.

A teď k doporučenému řešení – postupně s citem začít protahovat procházky, zamezit tahu, vynechat všechny prudké pohyby (skákání, otočky, sprinty…). Chůzí pomalu začít nasvalovat, po tom postupně přidávat zátěž, ale s velkou opatrností. Případně další cvičení atd. konzultovat s fyzioterapeutem.

Prognóza: nejistá, někomu se zahojilo a pes fungoval „normálně“, někdo musel určité aktivity omezit.

Samozřejmě, jsem sháněla informace o zranění i jinde např. v celosvětové FB skupině greyhoundů, protože právě pro greyhoundy je zranění daného svalu a jeho natrhnutí či úplné utrhnutí poměrně typycké. 

Kdy přesně zranění vzniklo? To nikdo z nás neví, ovšem když jsem si po několika týdnech v hlavě přehrávala poslední tréninky s Ebis, tak mi došlo, že při tréninku ke spolupráci a dogfitness začátkem ledna už tam to zranění bylo, jen s Ebčinou chutí do práce a odolností teriéra, jsem si toho nevšimla. Ostatně Ebis kulhá do teď, ale málokdo to pozná.

Čeká nás teď práce na nasvalení zadní části těla, klidový režim se nepěkně podepsal na Ebčině kondici celkově. Největším zlem pro nás v současné době je to, že na volno chodit nemůže (aby neběhala a neskákala) a na porcházkách v přírodě je pro ni teď velmi náročné se soustředit, aby vůbec netahala.

O tom, co nám "nový" pohybový režim přinesl a odnesl a jak jsme zvládali téměř 3 měsíční klidový režim s hyperaktivním psem se rozepíšu zase v dalších článcích.