Šlapanický vlk 2019

Letošní první short se nesl ve znamení i dalšího prvenství, bylo to našich prvních 30 km v kuse. Nebudu ze sebe dělat něco, co nejsem, rozhodně nejsem sportovec, jsem kancelářská krysa, která předchozí zimu nachodila opravdu málo a o kondici se v době „treku“ rozhodně mluvit nedalo. Ale co, už nechtěla jsem házet flintu do žita a rozhodla jsem se, že se zúčastníme. Lehce po sedmé ráno jsem přijela do Šlapanic. Nastrojila psa a šla na registraci, kde mi málem spadla brada, protože tak časně jsem tam tolik lidí nečekala.

Prodraly jsme se přes registraci až ke startu a v 7.24 jsme vyrazily na cestu. Když jsme vycházely ze startu bylo celkem chladno, jen málo stupňů nad nulou a opravdu studený vítr, takže jsem se už jen modlila, ať nezačne pršet, protože to by v té zimě bylo opravdu nepříjemné.

Vyšly jsme kousek za Šlapanice a na nebi jsme viděly jen šedivou deku, která nás provázela celou cestu. S tím, že nemáme kam spěchat jsme nechávaly ostatní týmy, ať nás předbíhají, protože Černá Čůza má raději psy před sebou než za zadkem. Od začátku byla trasa velmi dobře značená a na směrovkách byly i velmi pěkné popisky kam máme jít.

Překonaly jsme ten zběsilý a široký potok, prošly kolem včelína a po křížové cestě jsme se dostaly na polní cestu, kde bylo na kraji pole v obilí vidět stopy po předchozích týmech. Jak je zvykem, tak jsme potkaly spoustu nejrůznějších křížků a křížů. I přes zimu jsme si prohlédly jarní květy, když jsme minuly velké parkoviště pro kamiony, musely jsme se prodrat, kolem cementárny, kde bylo pod přepravním pásem „nasněženo“.

Kromě zimy, si na nás příroda přichystala i několik kmenů, které nám křížily cestu a musely jsme je překonat, chtěly jsme si pohrát na dětském hřišti, ale tam byl psům vstup zakázán, tak jsem s Černou Čůzou držela basu a raději jsme pokračovaly v cestě kolem rozzlobené smečky bíglů, k tomu nám začalo z nebe padat cosi bílého, naštěstí to nevydrželo moc dlouho a ani to nepadalo nijak hustě, tak jedna vločka na metr.

No a to už jsme se probojovávaly k občerstvovačce, musím říct, že byla báječná, ty domácí upečené ňaminky se rozplývaly na jazyku. Takže jsme se s Černou Čůzou posilnily na další cestu. To jsme netušily, že občerstvovačka byla zákeřně umístěna před pořádným stoupáním vzhůru, když jsme se teda konečně vyšplhaly na ten kopec, tak jsme se pozdravily s velmi podivnými psy, kteří bučeli a Černé Čůze se moc nelíbili.

Dál na nás čekala druhá kontrola, která byla u Studánky v Napajedlích, nemohly jsme se připravit o bližší prozkoumání a čubina to vzala celkem dost podrobně. Odtud jsme pokračovaly dál a po projití další vesnice mně Černá Čůza zaskočila tím, že se nudí a rozhodla se pěkně ožužlat a proběhnout na gumicuku s klackem v hubě. Trochu mi zamotala hlavu, a tak, když jsem viděla loď na louce jsem nevěřila vlastním očím. Ale opravdu tam byla. Dál jsme narazily na nádhernou dřevěnou Kapli Mitrovských a od ní jsme se dostali na část trati, odkud by byly opravdu nádherné výhledy, bohužel nám to stále kazilo hnusně šedé nebe s oparem. Viděly jsme v dálce cementárku, kolem níž jsme prošly. I když v ošklivém světle, ale i tak jsme viděly slavné moravské vlnky na polích.

Do cíle už nám toho moc nezbývalo, minuly jsme Kostel sv. Jana Nepomuckého v Podolí, prošly jsme pod dálnicí, kolem potoka pod poslední kopec, který vedl do cíle. Vyťapkaly jsme ten zatracenej kopec, došly do cíle, odevzdaly kartičku a šly se odstrojit a já převléct do auta a počkat do vyhlášení. No boty už putovaly do koše měly to spočítané už před cestou a celou cestu jsem v batohu pro jistotu měla náhradní, kdyby ty původní náhodou nevydržely. Skončily jsme zhruba v půlce startovky s časem 6:25 a nohy mě přece jen trochu bolely. Ale byla to fakt super procházka a organizační tým si zaslouží velké díky za všechno – špičková trasa, občerstvovačka a nakonec i balíček pro každý tým. Fakt děkujeme za vaši práci a když bude příště čas, jdeme do toho znovu.